Jmenuji se Veronika Dostál Mühlová.

Jsem spisovatelka, vnímám se jako tanečnice, gymnastka a přírodní živel.

Daří se mi zažívat pocity štěstí, radosti a vděčnosti k tomu, co mi život nabízí.

Dřív to tak ale nebylo…

Od mala jsem si do hlavy fixovala to, že nejsem dostatečná.

Domnívala jsem se, že si lásku musím zasloužit.

Postupně jsem se přesvědčila o tom, že mě opravdu nejspíš nikdo nemůže mít rád.

Především já sama sebe jsem nedokázala mít ráda a přijmout se.

Což se samozřejmě podepsalo na mých vztazích, zdraví a celkově na životě.

A tak jsem přitahovala lidi a situace, které mi mou malost a nicotnost neustále potvrzovaly.

"Pronenáviděla" jsem se až k závažné nemoci a téměř na pokraji sil jsem se ve 20 ti letech ocitla na léčení.

Dnes už vím, že to nebyla jen nemoc těla, ale především zoufalé volání srdce a duše.

Duše i srdce volalo dlouho. A já je dlouho nechtěla slyšet.

Hnala jsem se za úspěchem a majetkem, abych sobě i okolí dokázala, že za něco stojím.

Aby mě někdo miloval. Aby mě okolí přijímalo a ocenilo.

Ale jak jsem si mohla přitáhnout lásku, přijetí a ocenění, když jsem si to sama sobě neuměla dát?

Žila jsem jak na houpačce – nahoře – dole – dole – dole – trošku nahoře – dole…

Jednoho dne mi došlo, že už takhle ne. Takhle nechci. Takhle už nemůžu.

A tak jsem začala hledat. Byla a je to zajímavá cesta plná výzev, bolesti, zklamání a objevování.

Zkusila jsem mnoho rituálů, práci se svými strachy, traumaty, s dechem.

Překračovala jsem své pomyslné hranice a limity.

Zjistila jsem, že dokážu daleko víc, než si mohu představit.

Chodila jsem po žhavém uhlí nebo střepech, bosa po ostrých kamenech.

Ponořila jsem se do ledu. Lámala šíp hrdlem.